"studentík" a sci-fi

•          Při vzpomínce na má středoškolská léta se mi vybaví povětšinou učivo až na posledním místě. Nepatřil jsem bohužel mezi nejpilnější studenty. Rozhodně to nebylo tak, že by mě nezajímalo vůbec nic, ale asi žádný předmět vyučovaný v té době na gymnáziu si mé srdce bohužel nezískal. Našlo by se určitě pár oblíbených činností, například plazení pod lavicí při útěcích z odpolední výuky, nebo soutěže v zabíjení much přilétajících otevřenými okny z vedlejší budovy kravína, ale za to mi bohužel nikdo známky na konci roku nedával. Nebýt svého lajdáctví mohl jsem z tak kvalitní a dobře situované školy opravdu vylézt jako pravý intelektuál. Ostatně kdo by nechtěl navštěvovat prestižní školu usazenou mezi kravínem a kasárny, dělící se navíc o část budovy s pasťákem. Já bohužel tehdy nedokázal již zmíněné přednosti náležitě ocenit a věnoval jsem se pouze tomu co mě zajímalo a toho opravdu nebylo moc. Nejčastější činností v průběhu výuky se mi tedy stalo kreslení různých vtípků a četba pod lavicí. V té době jsem hltal jednu knihu science fiction za druhou a to se mi pravděpodobně stalo inspirací i k nedávno nalezené slohové práci, která mě znovuobjevena po letech celkem dobře pobavila ...

• 
   

4.1.1994

Jak dlouho ještě ?

       Roxana stála před meziprostorovým přenašečem obrazu a nehýbala se. Byla krásná, jedna z posledních krásných žen na této už skoro zničené planetě. Stála s pohledem smutně upřeným na míhající se smrtící záblesky na obrazovce a přemýšlela. Přemýšlela o tom, proč ?

    Ano, proč to vlastně všechno začalo? Kdy a jak, to už se asi nikdo nedozví. Ale proč, na to  si dovede odpovědět celkem přesně. Všechno zavinila lidská touha po moci a bohatství, ruku v ruce s lidskou závistí. Její domovská planeta se nazývá Renome, údajně podle prastarého slova znamenajícího proslulost nebo také dobré jméno. Dobré jméno ovšem ztratila už dávno. V honbě za vládou nad ostatními se válčí již dlouhá léta. Válčí všichni velké armády, malé skupiny i jednotlivci. Většina už ani neví proč a přesto válčí dál. Kdy to všechno začalo? Nikde se to nepíše, žádné kroniky to neuvádí. Jen jakási stará lidová pověst vypráví o tom, jak na Renome přišli lidé před mnoha sty lety z jakési neznámé planety zvané Země. Museli ji prý opustit, protože už byla nepoužitelná. Zničili ji sami svými válkami. Když si tehdy lidstvo konečně uvědomilo hrozící nebezpečí, vyslalo průzkumné expedice hledající novou obyvatelnou planetu. Po dlouhém pátrání narazili na planetu na níž existoval život a primitivní civilizace používající meče a oštěpy. Nebylo nic jednoduššího než si místní obyvatelstvo podmanit a čerpat vše co nová planeta nabízí. Netrvalo však dlouho a celý koloběh válek o velikost území a množství přírodních zdrojů se znovu rozjel v plné síle. Neschopnost lidí zachovat klid a mír opět zvítězila a všechno pokračovalo dál. Tak nějak jako tehdy Země dnes asi už vypadá i Renome. Všechny zdroje vyčerpány nebo zničeny a celou populaci napadá jedna smrtící epidemie za druhou. I přesto je slovo mír pro většinu dříve narozených naprosto neznámým pojmem. V tomto světě tráví Roxana víc než šestnáct let svého života a pořád čeká na odpověď na otázku: Jak dlouho ještě ? ! A proč ?

      „Crrr, Crrr“ z myšlenek ji vytrhl zvonek. V obrazovce vstupních dveří spatřila tvář otcova pobočníka. „Vůdce vás očekává ve své kajutě“ pronesl a opět odešel. Převlékla se tedy a vydala se k otci.

     Jakmile vešla, pozdravila otce mírným úklonem jak bylo v protokolu a čekala co bude následovat. Vůdce odpověděl tradičním kývnutím hlavy aniž by při tom změnil výraz ve tváři. Choval se k ní chladně, ostatně jako vždy. Vždyť je to přece jen jeho dcera, každý řadový voják má v jeho očích pomalu vyšší hodnotu než žena. Ostatně jako velitel celé armády si ani nějaký otcovský cit nemohl a ani nechtěl dovolit. Chvíli na ni zamyšleně hleděl a pak spustil „ Jak jistě víš zítra oslavíš své sedmnácté narozeniny a já přestávám být vázán slibem, který jsem dal tvé zesnulé matce …“ na chvíli se odmlčel aby svému sdělení dodal větší vážnosti a pak pokračoval „… budeš tedy mít tu čest a hned zítra začneš s učením velkého válečnického umění. Jak ostaně sama dobře víš, mám ve svých řadách i vojáky mladší  patnácti let, tak se nemusíš bát, že by si byla mezi našimi bojovníky nejmladší. Gratuluji …“

    … BUM, PRÁSK, PLESK … všude jen hluk a výkřiky raněných. Ona s automatem přes rameno sotva se držíc na nohou, zmrzlá, hladová a špinavá, už druhý rok na frontové linii statečně vzdoruje nelehkému osudu dcery vůdce

a v uších jí zní pořád ta samá otázka JAK DLOUHO JEŠTĚ ? ! A PROČ ?!